Po roce se ve všech bývalých sovětských satelitních zemích, neboli v zemích tzv. socialistického bloku, změnila společnost, zvyky, denní život. Určitě k lepšímu. Je zde demokratický volební systém, lidé mohou říkat co chtějí, vyznávat jakékoliv náboženství, shromaždovat se, hájit svoje zájmy, censura neexistuje a všichni můžeme jezdit za hranice, pracovat kde chceme a zase se zpět vracet. Doslova zadrátované hranice, ostře střežené vojáky s nabitými puškami, oddělovali jak nás, občany tehdejšího Ceskoslovenska od ostatních, tak ty ostatní, naše současné sousedy, od nás. Protože jsme vždy byli z těch tzv. socialistických států na tom ekonomicky nejlépe, začali sem k nám proudit zahraniční pracovníci. Prodávali – placeni mnohem hůře než my – občas pašované zboží a když je policie chytla, tak vyhostila je, ne ty, kteří to organizovali. Jen ten nejposlednější článek celého řetězu. Obvykle to byli mladé ženy z Ukrajiny. Někdy jsem kupovala otevíráky na lahve taky jen proto, abych se s nimi dala do řeči. Příběhy skoro stejné. Manžel chybí, nebo je opilec, nebo nezaměstnaný.